Pozdní noc roku 1993, kdesi v New Yorku. Skončil další natáčecí den a mnoho jich ještě bude následovat. Hlavní hvězda filmu prožívá vrcholné období své kariéry a nehodlá tuhle spanilou jízdu ještě zdaleka ukončit. Po náročném dni by měl na řadu přijít i zasloužený odpočinek. Arnold Schwarzenegger a John McTiernan se tedy sebrali a vyrazili společně na skleničku do jednoho z několika tisícovek barů, které betonová džungle jménem New York nabízí. Kolem třetí hodiny nad ránem se dvojice pomalu blíží k hotelu. McTiernan má ruce v kapsách a zádumčivě o něčem přemítá. Režisér náhle prolomí mlčení a jen tak mimochodem prohodí: „Vždyť tady vlastně točíme dalšího E.T. - Mimozemšťana.“ Ta věta vyletěla jako šíp a neomylně zasáhla cíl. Arnolda se vůbec poprvé od první klapky zmocnily obavy. Co když je celý ten nápad úplně na nic? Co když tu doopravdy vzniká budoucí propadák?

Prohrát musí občas každý

Celé to od prvopočátku znělo jako dokonalá sázka na jistotu. Film, který zkrátka nemůže selhat. John McTiernan, režisér kasovních trháků Predátor (1987) a Smrtonosná past (1988). Svérázný scénárista Shane Black, jenž kromě zmiňované „Pasti“ napsal i hláškami nadupaného Posledního skauta (1991). A samozřejmě nemůžu opomenout toho největšího z největších. Arnold Schwarzenegger byl na absolutním vrcholu své popularity. Osedlal si osmdesátá léta a do těch devadesátých vstoupil díky druhé spolupráci s Jamesem Cameronem jako opravdový král, neboť akční monolit Terminátor 2: Den zúčtování (1991) se do dějin kinematografie zapsal zlatým písmem prakticky ihned po svém uvedení. Co se tedy vlastně stalo? Jak je možné, že snímek Poslední akční hrdina (1993) tak tvrdě narazil? Po komerční stránce šlo o největší propadák od doby, kdy Arnold naplno pronikl do Hollywoodu. Nezdar tohoto zvláštního mixu akce a komedie s prvky fantasy otřásl i perfektně rozjetou kariérou režiséra McTiernana. Je tedy žánrová hříčka Poslední akční hrdina opravdu tak špatný film, nebo šlo naopak o nadčasový projekt, který vznikl v nesprávný čas na nesprávném místě?

Hlavně se zavděčit všem

Od počátku se počítalo s vidinou trháku pro celou rodinu. Zábavný letní blockbuster s minimem vulgarismů, násilí a nahoty. Vysokorozpočtový aspirant na film roku vhodný pro dospělé, kteří na něj bez obav můžou vzít i své nezletilé ratolesti. Bohužel, jisté náznaky budoucích problémů provázely projekt od samotného počátku. Jako první tu byl velmi zajímavý námět jménem „Reverse Purple Rose“ od dvojice mladých filmových nadšenců Zaka Penna a Adama Leffa. Celá idea byla zasazená do jakéhosi filmového světa, kde je prakticky vše možné, bez jakýchkoliv limitů. Doslova film odehrávající se uvnitř filmu. V zásadě mělo jít o ostrou satiru na hollywoodské akční filmy. Epicentrem byly myšlenky o nekonečném cyklu pomsty a skutečnosti, že násilí vede pouze k dalšímu násilí. Námět sledoval odvážného hrdinu, policistu, který nejde pro ránu daleko, avšak jeho mnohdy drsné metody se v důsledku obracejí proti němu a ovlivňují i lidi v jeho nejbližším okolí. Vrcholem měla být scéna, kdy zlotřilý promítač v kině umožní desítkám ikonických filmových padouchů proniknout do našeho světa a ti začnou napadat civilní obyvatelstvo. Poměrně temná struktura námětu se příliš nehodila do krámu studiu Columbia Pictures. Z bezpochyby originálního nápadu potřebovalo studio vydolovat regulérní příběh, do jehož výsledné podoby měl právo zasahovat i výkonný producent, kterým nebyl nikdo jiný než Arnold Schwarzenegger.

Z celé hromady námětů se Arnoldovi zdála práce od dvojice Penn a Leff jako ta zdaleka nejzajímavější. Bylo to vůbec poprvé, co cílevědomý herec zastával funkci výkonného producenta a nechtěl ponechat nic náhodě. Mohl mluvit do hereckého obsazení, vybrat si režiséra, pohrávat si s výší rozpočtu a mohl ovlivnit i vývoj scénáře. Do dění tak vstoupil pisatelský „hitmaker“ Shane Black, jenž svým neotřelým přístupem dopomohl skrze vysokooktanový nářez Smrtonosná past změnit tvář moderního akčního filmu. Před sebou měl velmi náročný úkol. Udělat z objemného a celkem drsného námětu rodinnou zábavu pro masy. Vznikla tedy dějová linka o dvanáctiletém chlapci, jehož velkou vášní jsou filmy, především několikadílná akční franšíza, ve které je hlavním hrdinou odvážný policista Jack Slater. S pomocí magické vstupenky se chlapec přenese do nejnovějšího pokračování a se svou akční modlou Jackem Slaterem prožije nevšední dobrodružství. Shane Black musel radikálně překopat celý koncept, ale zároveň zachovat některé jeho stěžejní motivy, jako třeba narážky na různé filmy, parodování filmových klišé, představu dalšího světa ukrytého za stříbrným plátnem nebo postavu promítače, které však přepnul karmu ze zlé na dobrou. Jak budoucnost později prokázala, nesourodý scénář, v němž se Shane Black pokusil sloučit neslučitelné, byl jedním z hlavních důvodů komerčního debaklu.

Osvědčený parťák

Režisér John McTiernan do devadesátých let vstoupil se dvěma diametrálně odlišnými snímky, kterým vévodil jednotný symbol v podobě britského herce Seana Conneryho. Dobrodružný thriller Hon na ponorku (1990) slavil úspěchy u diváků a získal i pozitivní odezvu z úst odborné kritiky. Romanticky laděný Šaman (1992) však bohužel prohrál na plné čáře a v kinech dokonale propadl. Aby si režisér mohl napravit pošramocenou reputaci, musel přijít s nějakým zaručeným hitem a navázat tak na řetězec svých prvních maximálně úspěšných filmů. S lákavou nabídkou od Schwarzeneggera, po jehož boku natočil McTiernan svůj slavný zásek Predátor, nebyl tedy nejmenší důvod váhat. Obzvláště když se z filmu za pár let stala zasloužená klasika sci-fi žánru. Arnold si jej vybral, protože podobně jako třeba James Cameron dokázal i McTiernan vidět ve své hlavě budoucí film jako hotový celek a této dané vize se urputně držet. Rozhodně cenná vlastnost. Režisér v souvislosti s připravovaným filmem Poslední akční hrdina dokonce získal pozici spoluproducenta, čehož si nesmírně vážil. Každopádně, jakmile si důkladně pročetl scénář, trochu znejistěl, a to hned z několika důvodů.

Dělal mu starosti svazující rating PG-13 a nevyvážený koncept scénáře bez propracované dějové linky okolo Jacka Slatera. Z příběhu nebylo příliš zřejmé, jakým směrem chce vlastně jít a další najatí scenáristé jako Carrie Fisher, Larry Ferguson a David Arnott, kteří měli za úkol práci po Blackovi vylepšit, spíše nadělali více škody než užitku. V tuhle chvíli byl ale Arnold stále plný optimismu a svým pozitivním přístupem dokázal nakazit i pochybovačného režiséra. Rozpočet okolo pětaosmdesáti milionů dolarů, bezmezná důvěra studia, připravovaná megalomanská reklamní kampaň. To vše Arnoldovi hrálo do karet, nehledě na další opravdu talentované lidi, které ke vznikajícímu projektu dokázal přizvat. Oscarový kameraman Dean Semler, hudební skladatel milující vážnou i metalovou hudbu Michael Kamen nebo oceňovaná kostýmní specialistka Gloria Gresham. Jako bonus berme plejádu známých i méně známých herců v epizodních roličkách. Sharon Stone, F. Murray Abraham, Robert Patrick, Jean-Claude Van Damme, Ian McKellen, Jim Belushi a další. Někteří ze jmenovaných ve filmu ztvárňují sami sebe, jiní zase odkazují ke svým starším ikonickým postavám. Pokud jde o hlavní hvězdu filmu, tak ta si za účast vypsala krásný šek na rekordních patnáct milionů. Slovy jistého Johna Hammonda: „Na ničem jsme nešetřili.“ Arnold Schwarzenegger byl opravdu připraven střílet ostrýma!

Není cesty zpět

Natáčení probíhalo v první polovině roku 1993 a kromě interiérů rozesetých po celém Los Angeles se štáb pohyboval především po Kalifornii a New Yorku. Studio už vynaložilo nemalé peníze za předchozí přepisování scénáře, ale další tučné investice již čekaly na obzoru a Arnold byl navzdory nabitému harmonogramu u toho. Jakmile si urval trochu času, zabýval se schvalováním akčních figurek na motivy filmu, u nichž zakázal výrobu doplňkových smrtelných zbraní. Kormidlem USA tehdy točil mírumilovný Bill Clinton, který ve volbách porazil George Bushe. Politické ovzduší procházelo změnou. Veškerá media neustále omílala, jak mladí perspektivní lidé definitivně přebírají vládu nad starou válečnou generací. Figurka Jacka Slatera už zkrátka nemohla mít velkou bouchačku, nůž nebo plamenomet. Namísto toho měl u sebe činky a padouchy si podával ručně. Dále se prodaly licence na sedm doprovodných videoher a okázalá propagační kampaň u řetězce Burger King si vyžádala dalších dvacet milionů. Arnold Schwarzenegger si dokonce vydupal první placenou reklamu ve vesmíru, když NASA odsouhlasila nechat boky raket ozdobit nápisy „Poslední akční hrdina“ a „Arnold Schwarzenegger“.  Vylosovaný šťastlivec z pořádané celonárodní soutěže získal dokonce možnost stisknout odpalovací tlačítko.

Pendlování mezi natáčením a byznysem Arnold zvládal s grácií, ovšem zhruba v polovině celého produkčního martyria se jej zmocnil poprvé osten pochybností, které ještě umocnil McTiernan svou ironickou poznámkou zmíněnou v úvodu článku. Arnold si začal pohrávat s nepříjemnou myšlenkou, zda celý ten koncept o akčním filmu přístupném pro děti nebyl chybný. Budou tomu diváci chtít vůbec uvěřit? Tím spíše když hlavní úlohu hraje tank, od něhož se očekávají exploze a hromady padlých nepřátel? Možná, že představa o přátelském a veselejším akčním hrdinovi, který bude korespondovat s duchem doby, je scestná. Jistě, Arnie si už vyzkoušel odlehčenou roli v komedii Dvojčata (1988), ale tohle bylo přeci jen něco jiného. Ostatně, dobrodružný fantasy film Ničitel Conan (1984) byl rovněž vytvořen se záměrem uspět u mladistvého publika a dopadlo to katastrofálně. Na podobné úvahy již ale nebyl čas. Nešlo couvnout, a pokud měl tenhle rozjetý vlak zabodovat, musel nabídnout ty nejlepší kaskadérské kousky, neutuchající příval energie a hlavně kvalitní akci, což se od filmu, který má slovo „akce“ v názvu, očekává na prvním místě.

Čas hrál bohužel proti štábu. Produkce nabírala zpoždění každým dalším dnem a některým technicky náročnějším scénám nemohl McTiernan věnovat tolik péče, kolik by si přál. Spousta věcí se odehrávala separátně s jinými. Třeba Michael Kamen skládal hudbu po částech podle hrubých sestřihů, jež mu agenti zasílali. Kromě osobního vkladu dokázal Kamen ve spolupráci se Schwarzeneggerem získat i celou řadu tehdejších hvězd tvrdé rockové scény. Ve filmu a nabušeném doprovodném soundtracku tak můžeme slyšet AC/DC, ALICE IN CHAINS, ANTHRAX, DEF LEPPARD, MEGADETH a řadu dalších zvučných jmen. I přes skutečnost, že film nebyl ještě hotový, si Columbia Pictures prosadilo předpremiéru datovanou na 1. květen roku 1993. Oproti finální podobě měl tento sestřih o deset minut delší stopáž, záběry na sebe občas ani nenavazovaly a některé dialogy byly špatně nazvučeny. Rozpaky publika a vlny negativních reakcí předznamenaly příchod opravdové katastrofy. Dospělí diváci se spíše nudili a ti mladiství od třinácti do patnácti let pociťovali hlavně zmatenost, přičemž jim unikala drtivá většina narážek na různé filmy. Inu, jen málokteré třináctileté dítě pochopilo kupříkladu význam herce F. Murray Abrahama a narážky na to, že v minulosti zabil Mozarta. O tom, jestli si film Poslední akční hrdina zasloužil svůj neodvratný osud, si povíme za chvilku.

Sen každého kluka

Dvanáctiletý Danny Madigan (Austin O’Brien) to nemá lehké. Škola ho příliš nebaví, v minulosti přišel o otce a se svou matkou žijí v malém bytě uprostřed New Yorku. Naštěstí jsou tu filmy a jedno staré kino s hodným promítačem. Danny je velkým fanouškem filmů s Jackem Slaterem (Arnold Schwarzenegger). Odvážný polda to v každém dalším pokračování nandá všem svým nepřátelům a premiéra zbrusu nového snímku „Jack Slater 4“ se kvapem blíží. Danny má možnost vidět ji přednostně a jako dárek dostane od promítače Nicka (Robert Prosky) starou vstupenku, která má údajně magickou moc. A skutečně. Film se na stříbrném plátně ještě ani pořádně nerozjede a Danny je kouzlem přenesen do světa svého milovaného hrdiny. Ještě předtím, než chlapec pronikl do filmu, vysledoval několik detailů, díky nimž Jackovi pomůže pohnout s případem. Danny se během pátrání snaží nedůvěřivého Jacka marně přesvědčit, že vše okolo je pouhá iluze. Události naberou nový směr až v momentě, kdy magickou vstupenku ukořistí bezohledný gangster Benedict (Charles Dance). S její pomocí pronikne gangster do našeho světa s cílem definitivně zničit Jacka Slatera. Pokud chce Slater přežít, musí i on podniknout výpravu do neznáma a ochránit život muži, jehož odstraněním by sám přestal existovat. Tím mužem je jeho herecký představitel - Arnold Schwarzenegger.

V nesprávný čas na nesprávném místě

Kdyby Poslední akční hrdina vznikl v současnosti, jistě by slavil větší úspěch, než v době svého uvedení. Ne, opravdu si nemyslím, že jde o ztracený klenot světové kinematografie, pouze konstatuji jeden prostý fakt. Některým nápadům zkrátka nesvědčí místo ani čas, ve kterém jsou svými autory zhmotněny. Na chvilku teď odbočím, ale nebojte, všechny cesty nás nakonec dovedou do Říma. V roce 2019 natočil Quentin Tarantino hotovou hostinu pro fanoušky filmů. Tenkrát v Hollywoodu je snímek, který záměrně odkazuje k jiným dílům a rovněž s hravostí sobě vlastní překrucuje dějiny. Pokud je divák expertem na historii amerických televizních seriálů padesátých a šedesátých let, orientuje se v italských westernech a ví alespoň rámcově, kdo byl Charles Manson, musí během sledování zažívat hotovou extázi. Jenže co ti ostatní řadoví diváci, jimž retro kinematografie ani činy nechvalně proslulých zločinců vůbec nic neříkají? S trochou nadsázky lze tvrdit, že Tarantino svůj dosud poslední film vystavěl na základních principech postmodernistického románu.

Vezměme si rovnou ten nejznámější, a sice Jméno růže (1980) od Umberta Eca. Jako čtenáři sledujeme do drsného středověku zasazený detektivní příběh, kolem kterého autor rozházel spousty nejrůznějších citací, historických textů a výroků slavných filozofů, revolucionářů, panovníků a dobyvatelů. Zápletka zastává spíše vedlejší úlohu a daleko zajímavější jsou právě ony historické odkazy. Některé jsou pravdivé, jiné smyšlené, nebo jde třeba o text, který spatřil světlo světa teprve ve 20. století, čili se nemohl reálně vyskytnout v příběhu ukotveném do mnohem staršího historického období. Eco zve tímto čtenáře na zajímavou hru, kdy pokud budou chtít, můžou si veškeré informace dohledat, ověřit a zjistit, v jakém případě je autor tahá za nos. Něco podobného dělá Tarantino, ale částečně třeba i Steven Spielberg skrze sci-fi snímek Ready Player One: Hra začíná (2018), což je mimo jiné rovněž film odkazující k jiným filmům. Pokud se tedy dychtivý divák u rafinovaného filmu Tenkrát v Hollywoodu nechytá, může po projekci učinit jednoduchou věc. Popadnout chytrý telefon a během několika málo kliknutí se dozvědět cenné informace, případně odhalit místa, ve kterých jej režisér obelstil a upravil si historii podle svého. Opakované sledování takto poučenému divákovi zákonitě přináší nový zdroj zábavy a pocit zadostiučinění.

Tím se obloukem dostávám zpět k snímku Poslední akční hrdina, jehož základní premisa sice nemá ambice převracet historii naruby, ale podobně jako dva výše uvedené filmy neustále k něčemu odkazuje. Máme tu narážky na komerčně výdělečná i ryze umělecká díla klasické kinematografie. Sedmá pečeť (1957), Casablanca (1942), E.T. - Mimozemšťan (1982), Terminátor (1984), Amadeus (1984), Základní instinkt (1992) a mraky dalších známých i méně známých filmových dobrodružství. Nejde pouze o vizuální citace, jako když na policejní stanici, kde pracuje Jack Slater, na okamžik zahlédneme terminátora T-1000, ale třeba o použití nějaké konkrétní hlášky nebo fórku. Poslední akční hrdina si také často a rád utahuje z filmových klišé typických především pro akční žánr. Nemyslím pouze nekonečné zásobníky, hlášky uprostřed přestřelky, vybuchující auta nebo nezranitelnost hlavních postav. Je tu třeba zesměšněný a ve filmech často používaný motiv mluvícího padoucha. Tedy takového, který má sice kladného hrdinu v hrsti, ale místo toho, aby zmáčkl spoušť, musí mít dlouhý monolog o svých budoucích plánech, čímž dá protivníkovi dostatek času na vymýšlení záchranného plánu.

Právě tady ale Poslední akční hrdina poprvé naráží. Ne každý divák měl tehdy natolik našprtané filmy, aby všechny užité narážky vychytal a ještě se tím bavil. Jestli totiž tahle žánrová hříčka dělá něco skvěle, pak je to permanentní odměňování letitého filmového fanouškovství. Jenže co tehdy zbývalo těm méně znalým? Možná knihovna nebo návštěva videopůjčoven s cílem doplnit si vzdělání. Kdo tohle ale v roce 1993 reálně udělá, kdo se bude takhle namáhat, obzvláště když do kin vstoupil neuvěřitelný Jurský park (1993), který Jacka Slatera doslova sežral? Tvrdím, že Poslední akční hrdina je filmem jako stvořeným pro internetovou éru. V roce 1993 nikdo nemohl jednoduše vytáhnout telefon a ověřit si všechny ty aluze a odkazy k jiným filmům, což je celkem problém u akčního bijáku, jehož základním kamenem je právě odkazování na jiné filmy. V tomto ohledu byl šestý snímek Johna McTiernana nadčasový a tudíž i nepochopený. Jedná se tedy ve výsledku o akční pecku, která pouze vznikla v nesprávnou dobu? Kdepak. Ačkoliv by z mého pohledu slavily eskapády Jacka Slatera daleko větší úspěch v současnosti, neznamená to, že jde o bezchybný film.

Prvním výrazným problémem je samotná postava Jacka Slatera. Prakticky každá postava ve „světě za plátnem“ je karikaturou nějakého zavedeného archetypu. Uhlazený gangster se skleněným okem, katalogový maniak s nabroušenou sekyrou, ukřičený šéf na policejní stanici, či dokonalý, prakticky nezranitelný polda, který překračuje pravidla, ale ve výsledku vždy slaví úspěch. Chápu, že jde o záměr, ale Jack Slater je pro diváka naprosto anonymní figurou, osvaleným panákem, na němž nám vlastně ani moc nezáleží, neboť o něm prakticky nic nevíme. Nejvíce jej má pochopitelně načteného Danny Madigan, protože v kině viděl všechna jeho předchozí dobrodružství, jenže tuhle podstatnou výhodu bohužel divák nemá. Těch pár střípků z minulosti, které Danny o Jackovi občas upustí, jsou spíše chatrnou náplastí než hodnotným zdrojem, s nímž by divák mohl pracovat a zasadit si ho do nějakých konkrétních souvislostí. Lore okolo postavy Jacka Slatera je jednoduše příliš mělký. Nebylo by hypoteticky daleko lepší, kdyby Danny pronikl třeba do světa fiktivního filmu „Komando 2“? Každý správný filmový fanda přeci ví, kdo je plukovník John Matrix a co všechno během záchrany dcery prožil. Je výrazně snadnější a především přirozenější ztotožnit se s někým, koho důvěrně známe, neboť víme, co má za sebou.

No jo, ale jak by asi v prostředí, kde se vyskytuje plukovník Matrix, působil kreslený kocour, že? To mě přivádí k zajímavému rozporu, který Poslední akční hrdina příliš neřeší a nemá ani potřebu jej divákovi nějak vysvětlovat. Kde to vlastně jsme? Vzhledem k vývoji událostí získáme pocit, že Danny Madigan pronikl do konkrétního filmu „Jack Slater 4“, jenže ani v béčkovém akčňáku se přeci jen tak znenadání neobjeví Catherine Tramell ze Základního instinktu. Detektivní rovina zde totiž hraje druhé, možná dokonce třetí housle a daleko důležitější jsou permanentní vizuální vjemy a verbální narážky na různé filmy. Jak to má divák celé chápat? Odehrává se děj uvnitř filmu „Jack Slater 4“, nebo jde o paralelní realitu jakéhosi obrovského filmového vesmíru? Na tyhle otázky si musí každý odpovědět sám za sebe.

Druhým, i když možná trochu diskutabilním problémem je vizuální a náladová rozháranost filmu, kde naplno vyniká těkavost scénáře, na němž pracovalo několik odlišných lidí. Jako kluka mě daleko více bavily pasáže ze světa Jacka Slatera, v němž je vše přepálené, neuvěřitelné a místy až infantilní (šéf, jemuž se při plamenném projevu kouří z uší). Neustále se střílí ze zbraní, auta létají vzduchem, slunce svítí, do placu je sázen jeden povedený fórek za druhým a Jacka Slatera v jednu chvíli dokonce zachrání onen kreslený kocour. Sice jsem tehdy netušil, kdo je Humphrey Bogart a proč je černobílý, ale na nudu si stěžovat opravdu nešlo. Dnes mi ovšem přijdou daleko lepší úseky z našeho reálného světa, jehož syrovost vyvádí z koncentrace jak Slatera, tak gangstera Benedicta, kteří si zde musejí přivyknout docela jiným pravidlům. Jack je najednou docela obyčejný smrtelník, pár kulek z jeho pistole už nedokáže vyhodit auto do povětří a když holou rukou rozbije sklo, zatraceně to bolí. Benedict je fascinován možností páchat beztrestně zlo. Je udiven, když spatří bandu pobudů, kteří v uličce zabíjí člověka jen proto, aby mu mohli odcizit boty, a ještě jim to projde. Zlotřilý gangster nedokáže odolat pokušení, sám si zkusí jen tak zastřelit nevinného muže a následně vyřvává do noci: „Haló, právě jsem zastřelil člověka a přiznávám se k tomu!“ Namísto modrých majáků a sirén se z okna nějakého věžáku ozve pouze: „Drž hubu, jsou tři hodiny v noci!“

Popravdě jde o celkem znepokojivé a nečekaně temné momenty, které ale zároveň podtrhují nesourodou atmosféru filmu. Jednou mi kdosi řekl, že Posledního akčního hrdinu nemá rád, protože ten film neví, čím chce vlastně být. Souhlasím. Je to něco mezi Disneylandem a táborem nucených prací. Máme tu krásné sluneční počasí, pohlednou blondýnku, co ovládá karate, absenci krve, scénky hraničící s groteskou, infantilnost a animovanou zvířecí postavu zastávající funkci detektiva. Na druhé straně je ale depresivní prostředí New Yorku, v němž permanentně prší, kde vás špinavý narkoman klidně přepadne v bytě a kde po srážce dvou aut prorazí řidič čelní sklo a následně vykrvácí na kapotě. Dával jsem si Posledního akčního hrdinu hned dvakrát po sobě a pořád si opakoval: „Sleduji film pro děti, nebo existenciální drama s prvky thrilleru?“

Třetím a posledním problém je podle mne trestuhodně nevyužitý potenciál. Poslední akční hrdina rozhodně není prvním filmem, který by se pokoušel zbořit hranice mezi realitou a světem ukrývajícím se za plátnem. Vzpomeňme si na snímek Purpurová růže z Káhiry (1985) od Woodyho Allena nebo na Falešnou hru s králíkem Rogerem (1988), za níž stojí Robert Zemeckis. V obou případech posloužil zmíněný trik pouze jako odrazový můstek pro větvení zajímavých příběhů plných lásky a akce. Ve filmu Poslední akční hrdina je sice spoustu akce, ale také příběh, který nefunguje ani zdaleka tak, jak tvůrci zamýšleli. Film ve filmu sleduje Jacka Slatera a jeho souboj s gangsterem Benedictem, do kterého občas vstupuje i maniak Sekáč (Tom Noonan), o němž víme pouze to, že je zlý, protože Jackovi v minulosti zabil syna, a že u sebe nosí sekyru. Scénář ale nikdy pořádně nevysvětluje pozadí hlavní zápletky a ani se o to vlastně nesnaží. Film nám místo toho raději servíruje opulentní honičky, masivní exploze a hlasité přestřelky, ale ty neslouží coby pozadí k nějakému nosnému dramatickému podloží, jsou to pouze bohapusté demonstrace akce.

Poslední akční hrdina je postaven na jednom stěžejním nápadu. Ten je sice skvělý, ale neustálou recyklací z něj postupně vyprchává kouzlo. Danny Madigan viděl všechny filmy Jacka Slatera a ví, že jej ve skutečnosti hraje Arnold Schwarzenegger, což je samo sobě daleko víc, než Slater ví. Momenty, kdy se Danny snaží přesvědčit Slatera o tom, že všechno kolem je film, a ukazuje mu důkazy, které mají potvrdit tuto teorii, patří mezi to nejvtipnější, co Poslední akční hrdina nabízí. Vrcholem v tomto ohledu je asi návštěva videopůjčovny, kde Danny hledá snímek Terminátor 2, ale když chlapec a nedůvěřivý polda dojdou k obrovskému propagačnímu plakátů, vidíme na něm místo Schwarzeneggera vyobrazeného Sylvestera Stallona v koženém křiváku. Super! Jak říkám, skvělý nápad. Škoda, že snímek nevěnuje stejnou porci péče i jiným motivům. Jak na začátku zjistíme, Danny přišel o otce a Slater zase o syna. Člověk by tedy logicky očekával, že mezi zvídavým chlapcem a drsným poldou vznikne nějaké silné pouto, které by oběma nahradilo bolestnou ztrátu. Kdepak. Policejní náčelník udělá z Dannyho regulérního parťáka a Slater jej jako parťáka bere po celou dobu stopáže, byť se nás občas film kostrbatě snaží přesvědčit, že za kamarádským vztahem je něco většího. Na to je ale scénář příliš povrchní a Arnoldovy herecké schopnosti zase limitující.

Je zvláštní, že se později Slater nesnaží získat kouzelnou vstupenku k tomu, aby proklouzl do filmu „Jack Slater 3“ a zachránil svého syna. Ta možnost se doslova nabízí. Zrovna tak vyšumí do prázdna i setkání Slatera se skutečným Schwarzeneggerem během slavnostní premiéry snímku „Jack Slater 4“. Vše se odbude třemi větami a daleko větší pozornost na sebe strhává tehdejší Arnoldova manželka Maria Shriver, která manžela neustále peskuje. Přitom já bych tak rád viděl, jak si ti dva třeba poměřují obvod bicepsů, vedou zajímavé dialogy nebo uzavřou spolupráci a společně zkusí lstí zneškodnit Sekáče. Cokoliv by bylo zajímavější, než prosté: „Nemám tě rád, Arnolde!“ Před koncem filmu pronáší Benedict, jenž u sebe drží magickou vstupenku, zajímavý monolog: „Poslouchej Jacku, chceš Drákulu? Přivedu ho. Přivedu klidně King Konga. Prožijeme noční můru s Freddy Kruegerem, veselou oslavu s Adolfem Hitlerem, obsluhovat bude Hannibal Lecter a přijde i Rosemary se svým děťátkem.“ Také vidíte tu úžasnou spektakulární honičku, při které Benedict proskakuje z jednoho kultovního filmu do druhého a v patách má Jacka Slatera? Škoda, že zůstane pouze u slov.

I přes výše uvedené nedostatky mi přijde nefér snímek úplně zavrhnout, protože má skutečně své více než povedený momenty. Poslední akční hrdina nabízí spousty skvěle fungujících jednotlivostí, kterým ovšem schází kvalitní pojivo v podobě lepšího scénáře a ucelenější vize. Vtipné parodování zlidovělých hlášek jako „Já se vrátím!“, nápadité odkazy k bezpočtu jiných děl světové kinematografie, solidně natočená akce nebo konfrontace filmových postav s realitou skutečného světa. To vše je fajn, akorát, že celý ten mišmaš meta-filmové magie nedrží jaksi pohromadě. Jestli si dnes během sledování filmu Poslední akční hrdina něčeho všímám, pak jsou to nenaplněné ambice tvůrců. Z toho filmu doslova prýští promarněný potenciál. Velmi rád jsem si po dlouhých letech film zopakoval. Nenudil mě ani neotravoval a některé momenty mi vykouzlily úsměv na rtech, ale i tak při sledování převládal pocit, že sleduji krásné blyštivé střepy, kterým by ovšem daleko více slušel původní stav v podobě pomyslného zrcadla zasazeného do bytelného rámu. I když tahle filmová skládačka nedrží příliš pohromadě, za připomenutí určitě stojí. Doma na poličce v podobě Blu-Ray disku ale Posledního akčního hrdinu opravdu mít nemusím.

Hořký dojezd

Žádný film není natolik velký, aby nemohl padnout. Tuhle cennou lekci měl zanedlouho okusit i Poslední akční hrdina. Marně se Arnold snažil pozdržet premiéru a přesvědčit vedení Columbia Pictures, aby film do kin nevstupoval 18. června, jen týden od vydání Spielbergova dinosauřího dobrodružství. Hlavní argument vedení studia můžeme shrnout asi takto: Pokud oddálíme premiéru, vzbudíme v lidech podezření, že s filmem není něco v pořádku. Nedalo se nic dělat. Film byl k nelibosti všech, kteří se na něm podíleli, rychle došit horkou jehlou a v daný datum uveden do kin. Ještě dva dny před premiérou se upravoval finální střih některých scén! Názory diváků připomínaly z velké většiny něco jako zlatý střed. Nebylo to špatné, ale o žádný trhák rozhodně nešlo. Tohle ovšem v Hollywoodu nestačí. Propagace urychleně nasypala do reklamy ještě pár milionů, jenže marná sláva. Hned další promítací víkend se tržby propadly o více než čtyřicet procent a pomalu rostoucí zkázu ještě přiživovala kritika ostrá jako břitva.

Kariéra Arnolda Schwarzeneggera je prý v troskách. Dny jeho slávy ve filmovém průmyslu jsou u konce. Jurský park si dal Posledního akčního hrdinu k svačině. Upřímně. I když jsou tyto a další podobné výroky zbytečně kruté, dokázaly tak trochu předpovědět klesající sinusoidu Arnieho budoucích filmů. Naštěstí tu byl James Cameron, který Arnoldovi hodil záchranný kruh a natočil s ním ještě Pravdivé lži (1994). Ty paradoxně ukázaly, jak má skutečně vypadat akční rodinná zábava a zároveň jde z mého pohledu o poslední dobrý film Arnolda Schwarzeneggera. S pomocí VHS distribuce nakonec Poslední akční hrdina vydělal necelých sto čtyřicet milionů, což vzhledem rozpočtu a náročné reklamní kampani není nic moc. Nešlo o vyložený propadák, který by podobně jako Nebeská brána (1980) nebo Ostrov hrdlořezů (1995) dokázal položit studio. Hlavní hvězdou byl ale zkrátka Arnold Schwarzenegger a od akční ikony takového kalibru se toho začátkem devadesátých let čekalo daleko, daleko víc.

Zasloužená porážka?

Nikoliv. I navzdory četným problémům, které s filmem já osobně mám, jsem přesvědčen o tom, že si nezasloužil být vláčen bahnem. Existují rozhodně daleko horší filmy. Poslední akční hrdina vypadá po vizuální stránce velice solidně i dnes. Je na něm znát, že za kamerou stál profík. Prakticky z každého filmového políčka sálají nemalé ambice jeho tvůrců. Stejně tak mi přijde dobrý ústřední nápad filmu, který dneska funguje daleko lépe než v roce 1993. Jako u mnoha jiných filmů je největším problémem Posledního akčního hrdiny nevyvážený, na několika úrovních nedotažený scénář. Ten totiž přináší jak svěží nápady, tak hromadu zvláštností a nedodělků, které film zbytečně srážejí. Pokud se mezi vámi čtenáři nachází nějaký mladší ročník, případně někdo, komu tenhle film nic neříká, nechť neváhá a zkusí mu dát šanci. Jde o zvláštní balíček plný meta-filmové magie, který John McTiernan a Arnold Schwarzenegger nechali pohřbený pod nánosem minulosti. Máte před sebou jedinečnou možnost tenhle balík vykopat a zevrubně jej prozkoumat. Kdoví, třeba se z vás i přes všechny zmiňované výtky automaticky stanou jeho velcí fanoušci.